V pátek 19. května se naše třída kvinta konečně vydala na dlouho odkládaný „cykloturisťák“…

Oficiální odjezd byl naplánovaný na osmou, ale to nebránilo Vojtovi Hojačovi, aby cestou ke škole píchl. Tudíž se odjezd přesunul na neurčito a zatímco Vojta zalepoval, zbytek třídy se fotil před školou a zaháněl dlouhou chvíli povídáním. Po půl deváté Vojta zdárně vše slepil a mohli sme tedy vyjet za dozoru pánů Blahouta a Papouška.

Vydali jsem se podél přehrady a potom Jindřichovskou silnicí nahoru. Asi v polovině nás však vyrušil telefonát paní sekretářky, že před školou zůstala jedna taška. Po bližším prozkoumání sekretářka usoudila, že taška bude dívčí. K všeobecnému veselí ale byla taška Vojty Matka. Když bylo vše vyřešeno a Vojtovu zavazadlu byla zajištěna doprava na Starou Pilu, rozjeli jsme se na Severák. Tam nás čekal první referát v podání dvojice Vojtěchů: Puše a Matka. Od nich jsem se dozvěděli všeobecné informace o Jizerských horách a o jejich flóře a fauně. Pan Papoušek nás ujistil, že mimo jiné ani koncentrace p(P)apoušků v Jiz. Horách není zanedbatelná. Potom jsme v klidu dojeli k josefodolské přehradě, kde nás čekala vnitřní prohlídka hráze a zajímavý výklad. Odtud to bylo jen kousek do Josefova Dolu, kde jsme zavzpomínali na náš lyžařský kurs a nakrátko jsem zastavili u místního obchodu, abychom se schovali před deštěm. Zde nám opět štáb ukázal, že má smysl pro humor a s tvrzením, že máme za sebou 14 km a že jsme za polovinou dnešní plánované trasy nás dovedl k místní hospůdce, kde jsme si dali oběd. Po krátkém odpočinku nás čekalo nejhorší stoupání dnešního dne. Nakonec jsem se ale po menším nedorozumění a následném hledání zbytku třídy dostali až k protržené přehradě na Bílé Desné. Tam nás zastihl „menší“ deštík, a tak jsem se schovali v lese a vesele konverzovali. Když konečně pršet přestalo, tak jsme vyjeli směrem k vodní nádrži Souš. Díky nádhernému terénu a již zmiňovanému dešti jsme byli všichni špinaví až za ušima. Po uvolňující jízdě po hladké asfaltové silnici kolem Souše jsme už jeli směrem k osadě Jizerka. Naštěstí se nám podařilo přemluvit štáb a návštěvu Bukovce jsme odložili na další den a užili jsme si sjezd až k našem dočasnému domovu – chatě Stará Pila. Tam jsem si uložili kola, rozdělili pokoje a začala rvačka o sprchy. Když jsme byli všichni umytí, zabydlení a odpočinutí, tak nás čekala moc dobrá večeře (smažák s bramborami). Po dalším odpočinku, kterého jsme využili k prohlédnutí ostatních pokojů nás čekal program ve společenské místnosti. Tam nám bylo oznámeno, že štábní tachometr se zastavil na 40km. Potom jsem vyslechli několik referátů a nakonec jsme si zahráli na sochaře, kdy Dana a Jitka tvořily z Richarda a Jakuba neboli Pelouše sochy podle předlohy (Ondra Ráček a Martin Hujer). „Vrcholem“ večera byl zákeřný úkol Beránka postavit z 80 špejlí a nitě co nejvyšší stavbu na pokojích. Po půl hodině došlo na přeměřování těchto malých architektonických děl. Náš pokoj byl nakonec jen asi o třetinu špejle předstižen pokojem kluků ve složení: Pelouš, Martin H., Ričrd, Ondra R. a Vojta H. Tímto byl dnešní oficiální program ukončen. A i přes velkou únavu jsme samozřejmě nešli spát, ale „slezli“ jsme se v pokojích a nakonec došlo i na oblíbenou a všem známou flašku. Když však začala část osazenstva usínat, usoudili jsme, že bychom asi měli jít spát.

Asi nemusím vysvětlovat, že se ráno v chatě nenašel asi nikdo, komu by se chtělo vstávat. Po dosti ospalé snídani jsme šli do místního muzea, kde jsem se dozvěděli mnoho zajímavých věcí a osadě Jizerka a také celkově o Jizerských horách. Kluky nejvíce zaujala lavice s hoblíkem na úpravu dřeva. Samozřejmě se ho hned ujali a při odchodu jsem je od něj nemohli ani odtrhnout. Po tom, co štáb zhodnotil počasí jako přijatelné, jsme byli donuceni se opět obléknout do cyklistického, nabalit sladké zásoby do batohů a znovu nasednout na kola. Střídavým terénem jsme dojeli na Předěl, kde byl další referát, tentokrát v mém podání. Potom jsem vyjeli pod Smrk, kde si nejzapálenější cyklisté vylezli k pomníčku na vyhlídku na Smrku. Ti, kteří cyklistice až tolik neholdují si raději na chvíli odpočinuli a pak jeli napřed na Paličník. Celou cestu si Vojta H., který jel právě na Paličník, podával vysílačkou zprávy s Richardem, který seděl pod Smrkem. Část konverzace byla ale pod Smrkem donesla až k Blahoutovým uším a tudíž se z vysílačky začal linout jeho hlas, který říkal něco o kázeňském postihu. Naštěstí pro Vojtu má Beránek smysl pro humor. Obě skupiny se nakonec sešly na Smědavě, samozřejmě opět v hospodě. Tam si snad každý objednal něco dobrého nazub. Někteří kluci to vzali sportovně a dali si polévku a jako druhý chod svíčkovou nebo chlupaté knedlíky, dívky zůstaly spíše u salátů, maximálně polévek. Když byli všichni řádně najedeni, opět jsme v plném počtu vyjeli. Tentokrát už jenom směrem k Malé jizerské louce. Tam nás ale čekal ještě odložený výstup na Bukovec. Členové štábu nás proto zavedli na kamenitou lesní cestu a když jsme ji všichni ve zdraví sjeli, tak nám oznámili, že jsou lidé omylní a že ze dvou cest vybrali právě tu špatnou. Tak jsme kola vytlačili a dali jsem se druhou cestou, na té však byly spadlé stromy, takže jsme museli kola spíš nést. Potom jsme absolovali naprosto vyčerpávající výstup na Bukovec, tam jsme se vyfotili a pak jsme zas mohli slézt dolů. Stejnou cestou jako minulý den jsme dojeli opět do naší vytoužené chaty. Tam jsme se spotánně rozdělili na dvě skupiny. První se šla rychle osprchovat a druhá rovnou zasedla k hokeji. Hráli jsme totiž semifinále s Finskem. Po skončení zápasu jsme kolektivně oslavovali postup do finále MS. Potom jsme měli večeři (kuřecí maso s omáčkou a rýží) a následoval opět program ve společenské místnosti. Dozvěděli jsme se, že jsme ujeli 35 km, vyslechli jsme další referáty a potom jsme si dlouho vyprávěli zábavné historky týkající se úrazů. Jako vždy při vyprávění Vojtů nikdo ani nedutal. Poté jsme si opět program obstarávali sami. Tento večer se stal hlavním shromaždištěm pokoj kluků (Vojtové Matek a Puš, David, Ondra Vinky, Martin P. a Tomáš). Do půlnoci nám bylo dovoleno smíšené obsazení pokojů, potom už jsme si museli vystačit sami.

Poslední den bylo vstávání ještě horší než den předchozí. Opět jsme se nasnídali, ale potom jsme si plni smutku museli sbalit a sundat povlečení z postelí, protožě náš opobyt na této chatě končil. Když byla všechny zavazadla připravená k odvozu a štáb zkontroloval pokoje, mohli jsme opět vyjet. K našemu příjemnému zjištění nás alespoň bolelo tělo méně než v sobotu. Po chvílce jsme zastavili u rašeliniště Jizery, kde nás čekal jeden z posledních referátů. Potom jsme jeli Kasárenskou cestou na Knajpu a odtud okolo Smědavské hory na Krásnou Máří. Tam byl přednesen další referát. Poté jsme jeli k nádrži na Černé Nise. Zde byl opět plánovaný referát. Potom jsme si užili poslední jízdu terénem, protože zanedlouho jsme vyjeli na silnici, zastavili jsme u bedřichovské přehrady, kde jsme si vyslechli už úplně poslední referát. U stánku jsme si udělali další z provizorních obědů. A najedení jsme si mohli užít krásný sjezd do Janova a pak do Jabloce až k naší milé škole, kde na nás už čekal pan ředitel, někteří rodiče a naše zavazadla. Ty jsme si rozebrali, rozloučili jsme se a po hezkém spotovním, ale i společenském zážitku jsme se rozešli nebo spíš rozjeli do svých domovů.