V úterý 15.9 jsme se sešli před školou, nasedli jsme na naše kola a vyrazili s natěšenými pocity na nádraží…

Po pár menších problémech se spadlými řetězy a krátkém čekání na vlak jsme vyjeli do hor. Cesta byla pohodlná, ale až příliš dlouho jsme seděli bez pohybu a čerstvého vzduchu, takže hned po příjezdu na vlakové nádraží Harrachov jsme šťastně a plni energie vyrazili do prvního kopce.
Všem se jelo krásně, jenom dvě píchlé duše (to, že se to stalo jednomu člověku, není nutné podotýkat), téměř žádný pád a slunce hřálo jako za letních dnů. Kolem jedné hodiny většina z nás dorazila do památkově chráněné osady Jizerka, v nadmořské výšce 900 m.n.m., která se nachází uprostřed náhorní plošiny Jizerských hor. Ubytovali jsme se v domě číslo 2 (to byla druhá budova, která byla v Jizerce postavena) a šli jsme poznávat okolí, přednášet referáty, prohlédnout si horu Bukovec a konečně také večeřet.
Středa
Ráno byla zima, zataženo a nikomu se nechtělo vylézt z postele, ale nakonec jsme vylezli před chatu, nafoukli kola (v jednom případě i vyfoukli) a rozjeli se do krajiny plné krásných kopců (no, nejprve jsme zajeli na snídani, ale pak už jsme doopravdy vyjeli). Jezdili jsme jako draci a potíže nám dělaly jen nějaké překážky, jako je například ostrá zatáčka plná štěrku nebo hromada písku uprostřed cesty. Rány se ale ošetřily, náplasti spotřebovaly, učitelé nám poradili, že maximálky se honí jen do kopců, a jelo se dál přes Vlašský hřeben, Protrženou přehradu, Knajpu, horu Jizeru, Čihadla, Sedlo holubníku a Krásnou Máří, až na Smědavu, kde jsme si dali svačinu, do které jsme zahrnuli i oběd. Poté jsme vyrazili směrem na Jizerku. Pan prof. Jandera chtěl sice jet přímou a krátkou cestou, ale my jsme ho přesvědčili o tom, že by to byl projev slabosti a strachu, takže jsme si to o hezkých pár kilometrů prodloužili. Se šťastnými výrazy ve tváři z toho, jak se nám ten den vyvedl, jak bylo nakonec pěkně a teplo, a také z toho, že dnešní poměr píchnutá duše:lidé, kteří tlačili kolo je opět jen 2:1.
Čtvrtek
Ráno jako malované, až na to, že byla hrozná zima a mlha, ale pan Jandera řekl, že by mohlo být i hůř, a tak jsme radši začali šlapat, aby nám nepřimrzly hýždě k sedlům. Následoval dlouho očekávaný kopec dolů, který bychom si určitě užili, nebýt toho, že nebylo vidět ani na toho, kdo jel před námi, a byla táková zima, že se občas stalo, že jsme si i přáli šlapat ten kopec na druhou stranu. No a to se nám téměř splnilo. Po tom, co jsme sjeli na Smědavu, jsme si povinně mohli vyjet po písčité cestě až na Knaipu, kde jsme při čekání na opozdilce relaxovali v krásném horském prostředí.
A pak další a další kopce dolů, až do Kristiánova, kde jsme navštívili muzeum Liščí dům. Poté už nám zbývala jen Josefodolská přehrada, kde jsme se mohli s průvodcem procházet pod 22 114 m³ vody a kde jsme se dozvěděli, jaká by to byla legrace, kdyby se přehrada protrhla. Následoval kopec od přehrady ke Kapličce, který dostál své pověsti, když se jednomu z nás vyrvaly pedály za jízdy z kola. Alespoň jsme mohli vyzkoušet, jestli jde po Jizerkách jezdit bez šlapání. Překvapivě jsme zjistili, že ne.
Po krátké přestávce na Arnice jsme se konečně vydali do naší milované školy.

Na závěr taková malá statistika:
počet píchlých duší: 4
počet nejmenovaných lidí s píchlou duší: 2
počet poruch na kole: 5
počet nejmenovaných lidí s porouchaným kolem: 4
počet nebezpečných míst: 2
počet nejmenovaných lidí, kteří doplatili na nebezpečná místa: 5
počet ujetých km: 115