Školní rok snad ani ještě pořádně nezačal a my už jsme zase utíkali k moři. Jak dobré to rozhodnutí. A také za kulturou. Opět se nás sešlo 42 žáků a tři statečné učitelky, které se obětovaly a pokusily se nás zkrotit a kulturně vzdělat. Řekla bych, že uspěly. Už jen díky tomu, že jsme se vrátili v plném počtu a v jednom kuse.

Odjížděli jsme od školy za krásného nedělního poledne. Po cestě jsme kousek za Prahou vyzvedli naši paní průvodkyni, která se měla starat o náš kulturní program.

Večer jsme se poté dívali na “vzdělávací” film o Pompejích a pokoušeli jsme se usnout na nepohodlných sedačkách, kde nás buď někdo tlačil k oknu, nebo nás strkal do uličky. Na podlaze se, bohužel, už dávno spát nesmí, a tak jsme akorát mohli snít o našich postelích.

V pondělí brzy ráno jsme se dostali do okrajové části Říma a pomocí městské dopravy, která by vám s trochou neštěstí mohla uskřípnout hlavu, jsme se vydali ke Koloseu. Prohlídka byla zamluvená až na 12.30, zakoupili jsme tedy předem vstupenky a vyrazili strávit několik hodin po okolí. Po vzoru antických Římanů jsme si, samozřejmě, vybrali Forum Romanum a všechny jeho prastaré krásy.

Poté, co jsme si konečně prohlédli i Koloseum, jsme se vydali kolem Památníku Viktora Emanuela II. k proslulé fontáně di Trevi. Zde jsme měli krátký rozchod na občerstvení. Nutno podotknout, že vysněný, protože v okolí Kolosea se nedalo k snědku nic koupit – pokud jste tedy nechtěli skleněnou krychličku s Koloseem od některého z pouličních prodavačů, kterými se Itálie hemží. Nebojte se, první den je to šok, ale pak si zvyknete.

Od fontány jsme se pak přesunuli k Pantheonu, pro který nejsem ani schopná vymyslet dostatečně vhodné přídavné jméno (ach, paní Řehořová by se na mě určitě zlobila), a také jsme se podívali na Piazza Navona.

Ale protože už nastával pomalu večer, dali jsme se na cestu do našeho nového, provizorního domova na jednu noc. Opět římskou dopravou (mohlo nám dojít, že večer v pondělí budou zácpy… a taky nám to brzy došlo). Takže si dovoluji říct, že římská městská hromadná doprava se dá s trochou nadsázky označit za – “Očistec”. Ale nakonec tak jako básník Dante, i my jsme se dostali do vytouženého nebe v podobě bungalovů a pohodlné postele.

Druhý den ráno jsme strávili v autobuse několikahodinovou cestou do Neapole a na sopku Vesuv, tak nechvalně známou a proslulou, ale také pořád aktivní. Na tu jsme měli samozřejmě vylézt a podívat se do jejího kráteru. Věřím, že jsme se všichni těšili, minimálně já a několik dalších ano. Kráter Vesuvu se bohužel nekonal kvůli menšímu sesuvu půdy. Žádné zemětřesení a ani explozi jsme ale bohudík nezaznamenali. Místo toho jsme se raději vydali na místo, které je s Vesuvem spojené asi tak moc, jako pivo s Českou republikou.

Ach ano, Pompeje. Ruiny antického města, které lehlo ne popelem, ale pod popelem při výbuchu Vesuvu roku 79. n. l. Díky této tragédii, která si vyžádala údajně asi 10 000 životů, se nám dokonale zachovalo římské antické město se vším, co tehdy mělo. Amfiteátr, kvalitní ulice a silnice, domy jak pro bohaté, tak chudé, vily, menší aréna, škola a také nevěstinec.

Většinu dne jsme tak strávili prozkoumáváním mrtvého města a také jsme pod vedením paní profesorky Řehořové udělali menší představení pro ostatní turisty v hlavním amfiteátru. Skoro se z toho až země třásla. A kolem Vesuvu se vznášel škodolibý bílý mrak. Popravdě, den to byl nádherný. Úplně stvořený jak pro nějakou tragédii, která by otřásla celým světem. Ta se bohudík nekonala, a tak naše škola nepřišla o nadané studenty.

Poté, co jsme se všichni vymotali z labyrintu, kterým Pompeje jsou, měli jsme možnost nakoupit nějaké jídlo v místním obchodě.

Ve středu ráno jsme byli opět v autobuse a jeli do přístavu, ze kterého nás loď dopravila na Capri, ostrov vedle Neapole, známý svými nádhernými výhledy a modrou ještěrkou. Zde se někteří poprvé vykoupali v moři, jiní zase poprvé jeli lodí. Ale většina z nás si hlavně užívala volno a všechny dobroty a přírodní krásy, které Capri může nabídnout, a mohla se pochlubit skvělými fotkami na internetu.

Čtvrtek se nesl v duchu rozlučky s Itálií, a to v Duchu Svatém. Nejprve jsme si prošli Andělský hrad se sochou archanděla Michaela na střeše. Popravdě to celé vypadá jako klasický český hrad, jen větší, s více malbami a s více turisty. Odtud jsme se vydali do nejmenšího státu světa, do Vatikánu. Ten doufám nemusím představovat. Nachází se zde bazilika svatého Petra, bydlí tu papež a jsou tu jedna z nejobsáhlejších muzeí na světě.

Z Vatikánu jsme přešli Andělský most a zamířili přes Piazza del Popolo ke Španělským schodům. Zde jsme měli poslední rozchod před rozlučkou s Itálií. Většina z nás se šla najíst či sehnat jídlo na cestu domů.

Poté už nás čekala pouze dlouhá a bezesná cesta domů v našem milovaném autobuse. Ta byla zato patřičně veselá a pozitivní, neboť jsme zhlédli Oscarem oceněný italský film “Život je krásný”.

Dovoluji si za nás všechny účastníky zájezdu říct, že se zájezd vydařil. Počasí nám přálo, turistů ani tolik nebylo a naše učitelky byly většinu času milé – pokud se na nás zrovna nezlobily, když jsme přišli o minutu později na místo odjezdu. Tak snad je to tolik nezmohlo a v budoucnu s námi podniknou nějaký další kulturně vzdělávací výjezd.

 

Zuzana Osobová