Pro sextu i druhý ročník našeho gymnázia je už dlouhou dobu typický fakt, že v těchto ročnících studenti absolvují lyžařský výcvik..

Letos byly na výběr dvě možnosti-první z nich byla absolvovat si kurz v Jizerských horách a ta druhá, pro nadšené lyžaře a snowboardisty přijatelnější, byla strávit pět dní lyžováním v rakouských Alpách. Variantu „domáckého“ výcviku zvolilo cca 20 lidí, za alpskými svahy vyrazil zbytek, tedy 40 studentů. Ani jedna skupina však nepřišla o běžeckou část výcviku, tu jsme si odbyli na Bedřichově a v jeho okolí (někteří nadšenci se dostali až do Harrachova). Výcvik, který probíhal na českých vršcích se konal od 2. do 6. března a nikdo se při něm nezranil, ale myslím, že detailnější popis si zaslouží „lyžovačka“ v Alpách.

Dne 15.3.2009, okolo půl deváté, se kolem naší školy začali hromadit studenti se svými rodiči, všichni do jednoho obtěžkáni neuvěřitelně rozměrnou bagáží. Počátečním zmatkům, které proběhly, nejspíše šlo zabránit, ale i přes ně jsme se dokázali všichni „nasáčkovat“ do autobusu, který nebyl zrovna rozměrný a jehož řidič se také nedal nazvat pravým gentlemanem. Přibližně v devět hodin večer jsme úspěšně vyrazili směr Nassfeld-Hermagor, kde se mělo odehrát pětidenní lyžování.

16.3.2009
Po náročné cestě jak pro učitele, tak pro účastníky kurzu, jsme se díky obratnosti řidiče, který své osobní kvality vyvážil uměním svého řízení, dopracovali až k místě našeho ubytování, kde jsme se rychle převlékli (trochu smůlu měli ti, kteří měli věci na lyže v přívěsu, jež byl ponechán pod kopcem) a vyrazili na první lyžování. Pro některé byla návštěva Alp premiérou, ale i ty, kteří už Alpy navštívili, muselo potěšit počasí i výběr střediska. Ráno byly sjezdovky nadrážkované a zvuk křupajícího sněhu se zalíbil nejednomu z nás. Jako první věc, kterou jsme byli povinni udělat, bylo rozřazení do skupin, které sice podle mě mělo smysl jen první den, ale nutné to bylo. Další dny totiž dělaly zmatky „machinace“ se snowboardisty začátečníky, pokročilými, a tak dále. Den zakončila přednáška o základních pravidlech kurzu, které (snad) nikdo z nás neporušil.

17.3.2009
Den druhý byl ve znamení snb, protože ti, kteří na něm ještě nikdy nestáli, měli možnost si jízdu s oběma nohama přivázanýma u sebe vyzkoušet. Nikdo se nezranil, což bylo pozitivní, a jak můžeme vidět, tak i začátečníci se s „prknem“ velice rychle sžili (například extravagantní jízda Petra Kabelky, viz. Fotodokumentace). Za zmínění stojí i každodenní obědová a odpočinková pauza trvající dvě hodiny, kterou někteří trávili pouze relaxací, pro ty více sportovně zapálené zde byla i možnost samostatného lyžování. Na konec dne opět patřila přednáška, tentokrát o stavbě, přípravě a výběru sjezdových lyží a rozdílu mezi carvingovou a normální lyží.

18.3.2009
Třetí den, takzvaný krizový, se nám mírně zhoršilo jinak úžasně krásné počasí. Začal trochu foukat vítr, ale to zase nebylo na škodu sjezdovkám, které nebyly tolik rozměklé. Opět jsme byli rozděleni do úplně jiných skupin, ale zalyžovali jsme si nádherně, i když dojem občas kazilo čekání na pomalejší, čemuž se ale nešlo vyhnout, a musíme si přiznat, že občas zdržoval každý z nás. Na některé už doléhal nedostatek jídla, které si přivezli z domova, a tak museli sáhnout k vlastnímu vaření. Na tento den připadla přednáška o snowboardu a běžeckých lyžích, na které se spousta lidí dozvěděla užitečné informace o jejich voskování či parafínování.

19.3.2009
Ráno jsme se vzbudili do polojasna, a jelikož už nám nezbývalo moc dnů na lyžování, vyrazili jsme do nového střediska s názvem Gerlitzen. V něm na nás čekaly krásné a upravené sjezdovky, ale na druhé straně také počasí, na které jsme nebyli zvyklí. Co nás (nebo možná jen mě) překvapilo, byla chutnost a dobrá cena jídla, které jsme si naporoučeli o pauze. Čtvrteční večer jsme zasvětili balení, ale i očekávanému překvapení, které nemá být prozrazeno. Večer jsme se naučili také jak se správně oblékat, čehož jsme mohli využít následující den.

20.3.2009
Poslední den našeho výcviku začal kontrolou pokojů, zaplacením rozbitých věcí, kterých naštěstí bylo jen pár, a naložením zavazadel a lyží do autobusu, který nás měl dopravit domů.
Do nového autobusu s novým řidičem jsme nastoupili v dobré náladě, protože nesněžilo a čekala nás poslední možnost dobrého lyžování. Co se stalo vzápětí nikdo nemohl čekat. V nejnebezpečnější zatáčce, kterou jsme museli projet, abychom se dostali do vesnice, jsme se zasekli a u autobusu prasknul měch. Rázem jsme se všichni o půl metru propadli, někteří i vyjekli, a vydali se zkoumat, co se stalo. Naštěstí nám bylo řečeno, že se vše do odpoledne spraví, takže cesta domů nebyla ohrožena. Po zmatcích a přesouvání věcí z jednoho autobusu do druhého jsme se nakonec vydali vstříc poslednímu lyžování/snowboardingu.

Cesta domů proběhla už bez komplikací a do Jablonce jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno. Sama za sebe bych řekla, že jsem si tento výcvik představovala jinak, ale mohla za to nejspíš naše separace od zbytku třídy, který byl ubytován v jiné „chalupě“ než my, což značně komplikovalo naše společné trávení večerů. Jako další mínus bych viděla i trochu zmatečnou organizaci, ale čím víc se blížil konec kurzu, tím se vše zlepšovalo.

Chtěla bych poděkovat hlavně dobrému počasí, bez jehož přítomnosti bychom neměli opálené obličeje, a dobré práci instruktorů, kteří se z nás snažili vytáhnout vždy to nejlepší. Myslím, že ten, kdo jel do Alp jako průměrný lyžař, se vrátil se značně vylepšeným stylem, a ten, kdo jel na výcvik s bezchybnými carvingovými oblouky si alespoň pěkně zajezdil a vyzkoušel i nové věci, jako je jízda po jedné lyži či jízda bez holí, která se sice zdá jako jednoduchá, ale zdání někdy klame.

Věřím, že chybami se člověk učí, a úroveň zimního kurzu se bude pořád a pořád jen zlepšovat!