Od pondělí 20. do 25. ledna byl pro septimu připraven týden plný angličtiny…

/ˈɪŋɡlɪʃ wiːk/

What a lovely story it is (co krásný příběh je ­ pozn. Google translatoru). Autor těchto řádků se nejprve upřímně omlouvá za zpoždění této zprávy, které bylo způsobeno především zpětnou aklimatizací na češtinu, vzhledem k tomu, že jediné, co bych vám mohl minulý týden nabídnout v našem přenádherném jazyce, by byl o něco méně přenádherný překlad Google Translatoru.

Tak tedy, celý příběh o čaji, královně a whisky se začal psát předminulé pondělí příchodem Petera Tracyho a Jen Robinson/­ové (jak je vám milejší a příjemnější ­ pozn.red.). Přes drobné počáteční problémy se zapamatováním si jmen jsme se přenesli pomocí vynálezu desetitisíciletí, který zároveň procvičuje zručnost studentů, jejich kreativitu a umění kaligrafie ­ jmenovky nastole. Přišly také první aktivity, především hraní scének, během kterých, jsme čas od času ukázali ne zcela chladnou hlavu, což způsobilo také drobné a rozkošně zábavné chyby: ”Do I look like, I stole a bank?” (Vypadám snad, jako bych ukradl banku ­ pozn.GT). Ale což, pobavili jsme se a také poučili, protože chybami druhých se člověk učí jednoznačně nejlépe. Dále jsme se také naučili krátkou a vskutku dojemnou básničku. Jelikož je opravdu krátká a obsahuje neuvěřitelně hluboký příběh a myšlenku, rád bych ji právě zde připomněl: ”Do not stand at my grave and…”, (no dobrá, nenaučili jsme se ji ­ pozn.red.). Ve čtvrtek přišel náš čas! Mohli jsme konečně zužitečnit taneční hodiny a hodinky (“H” ­pozn.red). Společně s Jan a Peterem jsme totiž roztančili školní tělocvičnu v rytmu klasického anglického folku. Řádně zpocení jsme se pak vydali předrozloučit se s našimi anglickými přáteli do velice příjemné jablonecké kavárny, avšak s velice chatrným balkonkem, jenž se málem naším zaviněním zřítil na velice přívětivou obsluhu, která nás naštěstí velice mile upozornila, že pokud nás na něm bude sedět více než deset, tak budou bez balkonku. Byla to nicméně skutečně příjemně strávená hodinka (tentokrát opravdu “h” ­ pozn.red.), během které jsme si povídali o všech věcech možných i nemožných, obdrželi jsme nabídku možnosti přespání v Newcastlu a zároveň jsme přišli s prosbou o zopakování si tohoto posezení opět v létě, tentokrát však na “Slunkách” a s tím, že si všichni půjdeme zaplavat do přehrady. Poslední den se nesl ve znamení smutku z rozloučení, naštěstí však závěrečné a dlouho připravované scénky všem zvedly náladu, a tak jsme si mohli s úsměvem na rtech pochutnat na “cupcakes na rozloučenou” a zároveň jako poděkování předat dvě lahve oblíbeného karlovarského alkoholického nápoje (samozřejmě mimo pozemek školy ­ pozn.red.). Nu což, nezbývá než dodat, že návrat do česky mluvícího života byl vskutku obtížný a že někteří z nás se dokonce potýkali se značnou nevolí společnosti, pokud ji oblažovali svou angličtinou i v jiném než vzdělávacím zařízení, a že pondělní vstávání bez vidiny usměvavé Jan a ještě usměvavějšího Petera, bylo zdrcující.

Thank you, it was marvelous!

Video shrnující celý týden