Dne 26. listopadu t. r. přivezli septimáni Ondřej Behúl, Tereza Šikolová a Filip Zadražil 21. místo z Dějepisné soutěže gymnázií v Chebu…

Té se účastnilo 75 škol ve finále a 263 škol celkově z celé České republiky a Slovenska. Více informací tento článek nemůže nabídnout. Snad jen popsat, jak finálová část vypadala.

Do Chebu jsme vyrazili pod vedením pana Žitného již den předem, a sice vlakem z Liberce přes Ústí nad Labem. Cesta byla pohodlná a vzhledem k dobré náladě i příjemná a na to, že trvala šest hodin, jsme si nestěžovali. Ale mezi námi. Za stejnou dobu bychom byli letadlem na Kanárských ostrovech. Po příjezdu jsme měli čas na prohlídku Chebu – čisté a obecně velmi sympatické město až na německé ceny v kavárně. Pak nás zajištěný autobus převezl na hotel Harvey do Františkových Lázní. Luxusní čtyřhvězdičkový hotel jsme zhodnotili se spadlou dolní čelistí světáckým „no, ty vole“ a pak si šli ještě prohlédnout Franťáky, jak městu říkali místní. I ty na nás udělaly pěkný dojem, viděli jsme pověstného chlapečka a prošli i kolonádu, která byla příjemně prázdná. Snad jen občas jsme potkali tři středoškoláky s jedním učitelem, evidentně rovněž účastníky soutěže.

Ráno nás z hotelu do Chebu vezl znovu přistavený autobus a my vyrazili vstříc podstatě naší anabáze. Na tomto místě se sluší složit poklonu místním organizátorům. Z ničeho vydupali soutěž s třímilionovým rozpočtem, vše výborně šlapalo, každý z nás dostal jen za účast 13, slovy třináct kilo knížek a za pultíkem se o přestávkách mezi jednotlivými koly jen střídali řečníci. Podmanivý hlas pana Motla z rozhlasu poněkud zastínil vtipný předseda Senátu pana Štěch, který si patrně prohodil připravené projevy a věnoval se především nebezpečí obezity a trochu budovatelsky zaburcoval, abychom raději utíkali na hřiště. Nesluší se však si z něj dělat legraci, začala samotná soutěž. Jejím tématem bylo období Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu. Mýlil by se však ten, kdo by čekal Háchu, Heydricha a Tisa, test zajímaly výhradně podrobnosti.

První kolo se skládalo z padesáti otázek typu a, b, c, d, na které jsme měli dvacet minut. Po jeho skončení jsme byli poněkud rozpačití. Pořadatelé ve srovnání s krajským kolem o řád přitvrdili a chyb jsme nabrali plných osmnáct. Z daleka jsme však nebyli sami.
V kole druhém jsme hádali pojmy (typová otázka, co to bylo Tehelné pole? No přeci fotbalový stadion v Bratislavě), ale znovu ne moc úspěšně. Vysvobozením nám mělo být třetí kolo, kde na nás mimo jiné čekalo osmnáct podobizen významných osobností. To byla totiž vlajková loď našeho snažení, naučených jsme měli na dvě stě takových, přesto jsme jich trefili jen čtrnáct.

Průběžně jsme se krmili chlebíčky a vyčkali posledního kola. To už v nás rozproudilo adrenalin, bylo dělané ve vrcholné časové tísni, otázky nám pouštěli na plátně, byly to vlastně videoklipy slavných osobností, které otázky načetly. Jen škoda takových zbytečných střel vedle, kterých jsme spáchali na své vlastní očekávání docela dost. Po jedné takové se mi povedlo nalomit židli pod sebou při bezděčném pohybu nohou při dovědění se výsledku.

Rozpačité pocity po jednotlivých kolech nakonec zmírnilo vědomí solidního jedenadvacátého místa. Našince jistě potěší i to, že Liberečákům z Jergymu jsme nadělili víc než čtyřicet příček rozdíl. Myslím, že ještě víc důslednosti v přípravě a trocha štěstí (o čem jiném bylo tipování některých otázek?) tvořily naši rezervu až někam k desátému místu. Takovou rezervu však jistě měli všichni. Spíš tím chci smeknout před těmi, co se do první desítky dostali, protože ti se museli připravovat skutečně o řád lépe. Budiž jim tedy přáno, když za svůj výkon vyinkasovali tu televizi, tu notebook. I když pro jediné Slováky v první desítce z Humenného byla ta tiskárna, kterou dostali, málem trestem, protože jejich cesta domů trvala téměř dvacet hodin a starat se o tolik věcí, to nemohlo být nic příjemného.

A tak naše anabáze skončila, stačilo dojet rovněž soutěží zajištěným autobusem do Prahy a z něj na stojáka domů do Jablonce. Zbývá poděkovat panu Žitnému za velice sympatický přístup při cestě i během našeho snažení obecně. Na závěr mi odpusťte trochu angažovaného patosu. Mluví-li se o českých hrdinech druhé světové války, jsou zmiňováni především parašutisté-atentátníci. Ve svém hrdinném počínání však vážně nebyli sami. O takových lidech, které jsme měli za druhé světové války, byla radost se učit.