Tradiční slavnostní shromáždění žáků a pedagogů naší školy ozdobila v letošním roce svou přítomností dvojnásobná olympijská vítězka Barbora Špotáková…

Je úterý 13. listopadu těsně po 14. hodině. Čekáme společně s primátorem města ve vestibulu kina Radnice na příjezd Báry. Slavnostní shromáždění mělo začít před 10 minutami. Obavy, že se vše nepovede, rostou. Konečně se dveře otvírají a dvojnásobná olympijská vítězka vchází. Zdravíme se a cestou po schodech vysvětluji přesný scénář následující půl druhé hodiny. „Tak dlouho zůstat nemohu, mám další program…“ říká Bára, a má tepová frekvence dosahuje neměřitelných hodnot. Jak přeskládat do puntíku připravený program? Budou na nečekané změny správně reagovat osvětlovači, promítači, kapela i zvukaři? Během cesty do sálu jsem prokazatelně zestárnul o několik hodin. Projevuje se to obratem tím, že celému shromáždění v první větě přeji dobrý večer. V hlavě už mám ale vymyšleno, které body původního programu vynecháme, a i to, že Báru propustíme hned po ocenění sportovců.

Jenže nakonec je všechno jinak. Studenti reagují na Báru spontánně, při promítání záznamu jejího zlatého pokusu z Pekingu ji roztleskávají. Navrhuji Báře, že po ocenění sportovců se rozloučíme. „Ne, v žádném případě, zůstanu, je tu děsná pohoda…“ říká. Pád kamene z mého srdce je slyšet až do druhé řady.

No a zbytek už známe. Pohoda skutečně byla. Díky kapele Kabaja, která překvapila svým neotřelým projevem, díky panu primátorovi, který všem připomněl, že o svobodu a demokracii je v každé době třeba pečovat, díky všem úspěšným a oceněným studentům a sportovcům, ale hlavně díky Báře, která přes všechnu svou slávu dokázala zůstat obyčejným, skromným a velmi příjemným člověkem.

Věřím, že tohle milé setkání bylo pro všechny přítomné tím nejlepším způsobem jak oslavit studentský svátek.