O rok sečtěle, ale stále stejně odhodlaný, bažící po předních příčkách v Dějepisné soutěži gymnázií v Chebu, která si svou velkolepostí zadá i se Soči 2014, vyrazil tým Randovky 19.11.2014 v 13:30 GMT z pražské Florence..

Snad ani netřeba představovat oranžovo­černé v čele s nehrajícím kapitánem Mgr.Janem Žitným a ve složení: Miroslava Šípošová, hlava Havla, tělo Miss Universe; Dominik Liška, po senzacích lačnící reportér; Kočíb Jiří, dějepisné eso v rukávu spartakiádního tílka.

Již při odjezdu jsme byli poznáni, respektive Mirka byla poznána, “to je ta hezká holka z Jablonce ne?”, loňskými vítězi, kteří neumějí příliš šeptat a kteří si s sebou z nevysvětlitelných důvodů vezli vázu, ze které se vyklubal putovní pohár. Potěšilo nás to, ne že ne. Po příjezdu do Chebu nastupujeme do autobusu směr Františkovy Lázně, húúúuuúú, Františkovy Lázně, a říkáme si, co děláme mezi lidmi debatujícími o tom, jak to vlastně Karl Marx myslel s tím Kapitálem. Tedy, ne že bychom na to neměli svůj názor, ale stejně. Vystoupíme a zjistíme, jak důležité bylo vytisknout si mapu Františkových Lázní a jak špatně se bez ní hledá hotel, když vezmete v úvahu procentuální národnostní zastoupení kolemjdoucích ­ Němci 68% (obklopující především hotel Vídeň) a Rusové 32% (okupující zahrádku hotelu Kyjev). Když nakonec projdeme dveřmi hotelu Praha, všichni už kupodivu odcházejí na jídlo, zatímco my bloudíme po prvním patře v marném hledání schodiště. Než si také zajdeme na večeři, doplníme, jinak téměř úplné, znalosti poměrů první republiky zhlédnutím AZ­kvízu, jehož poslední dva díly se stanou vděčným tématem hovoru pánské části společnosti během večeře při svíčkách. Kapitán se rozhodne motivovat svůj tým, když dá všanc svoji důstojnost a uzavře se zbytkem týmu sázku, aby ho tak vybičoval k co nejlepšímu výsledku. O této sázce se ještě zmíním na konci článku. Po teambuildingu, vzpomínání na naše kamarády z Balvanu, kteří pro nás jsou tím samým co Slováci pro Čechy při MS v hokeji, nesmiřitelní soupeři během, ale bratři mimo, nás čeká krátké divadelní představení sehrané německým šedesátiletým E.T., kdo neviděl, nepochopí, ale to neznamená, že to nestálo za to. Neponocujeme, nechceme totiž mít na fotkách “kruhy pod očima”.

Ráno si zajdeme na snídani a draftujeme pátého člena do týmu p. Vajíčka alias “Štastný vejce” aka vajíčko na tvrdo, díky kterému se setkáváme s příjemně pobavenými pohledy slečen hostesek. Stálo to za to. Samotná soutěž se nesla asi v takovémto duchu: to víme, to taky víme, to nevíme, COŽE?!, to je přece úplně jasný, střižba jestli a) nebo b), zbytek prostě natipujeme. A výsledek? Protože se nepovažujeme za nekompromisní pragmatiky, nejde nám tedy pouze o výsledek, ale především o cestu, která, jak všichni víme, je cílem. Skončili jsme na 39. místě z 250, takže asi dobrý. Jen nás mrzí, že si takovou edukativní švandu už nejspíše neužijeme, neboť už jsme v oktávě, i když “never say never”.
PS: Teď nastal čas na onu sázku, kdybychom měli ještě o pět bodů více, musel by pan profesor přijít do školy v prvorepublikovém oblečení. A protože jsme o pět bodů více neměli, tak přijdeme v prvorepublikovém my. Pokud byste měli nutkání vyfotit se s námi, podiskutovat o chudákovi Karlu Kramářovi, nebo se nám jen zasmát, budete mít možnost druhé pondělí po druhém listopadovém úplňku (1.12.).