Jednoho krásného, letního a horkého úterý, druhého dne měsíce června, pouhých devětadvacet dnů od letních prázdnin, rozhodli jsme se my, německá polovina třídy V4.A, nepromarnit další kousky svého mládí přehříváním mozků v gymnaziálních lavicích a tiše jsme se vykradli na vlak do německého Bautzenu..

V čele tohoto drobného spiknutí stála paní Beranová.Rozhodla tak proto, abychom na ni vzpomínali v dobrém, jelikož s námi tento rok končí a předává nás do rukou jiného kantora němčinou vládnoucího.

Po nezbytných formalitách a po dvouhodinové cestě vlakem (také celkem nezbytné) jsme dorazili do Bautzenu, města, kde vedle sebe ve vzájemné symbióze žijí dvě odlišné národnosti, Němci a Lužičtí Srbové. Čekala nas nás velice záživná prohlídka města – špičkou Raichenské věže počínaje, přes Hofrichtrův dům (viz. foto) a hřbitovem postaveným v romantických ruinách starého kostela konče.

Poté, co nám město dalo ochutnat ze svých krás a ze zásob hořčice zdejšího Muzea hořčice, jíž je zdejší kraj pověstný, na nás čekaly úkoly, které nás měly procvičit v jazyce německém a zároveň nás měly odvést dál od té jediné fráze, kterou jsme chtěli v Bautzenu používat: „Bratwurst, bitte!“ Záměr se povedl, a po chvíli jsme se rozproudili po celém městě, tážíce se lidu na to, kde mají v Bautzenu infocentrum, knihovnu nebo jestli náhodou nemluví Srbsky.

Pak se ovšem odpoledne nachýlilo a my jsme museli opustit toto kouzelné město, koupající se v paprscích zlatého slunce, abychom se vrátili zpět domů ještě za světla.