Každá cesta má svůj konec. A ač zakončení Randovky v podobě maturity nás čeká až za dva roky, studium hudební a výtvarné výchovy nám končí již rokem letošním, a bylo tedy třeba se s ním řádně rozloučit estetickým kurzem, který probíhal v posledním květnovém týdnu. Cílem bylo nejen otestovat své znalosti nabyté v posledních dvou letech, ale zároveň obohatit naše unavené studentské hlavy o trochu estetična.

Odstartovali jsme ve středu ráno v zasedačce, kde se na židličky nahustili sextáni i druháci, a vyslechli si vše potřebné od našich vrchních estétek, paní Beranové, Jungmanové, Řehořové a Sejnové. Každá z uvedených učitelek si připravila svou dílnu, ve kterých se točily skupinky po zhruba 12 lidech.

Dílna paní Beranové byla zaměřena fotografie ovlivněné anglickým umělcem Hockneyem. Po vyslechnutí teorie jsme vyrazili do terénu, kde jsme se nejdříve navzájem vodili se zavázanýma očima, abychom zbystřili smysly. Poté jsme si sami nafotili objekty v zahradě, které jsme po návratu do učebny zpracovali v koláž inspirovanou právě Hockneym.

U paní Jungmannové jsme si povídali o performance art – nejen, že jsme několik příkladů zhlédli na internetu, ale mohli jsme si zkusit napodobit performance jednoho českého umělce, nebo si vymyslet svou vlastní. Ke konci jsme se věnovali symbolům, jejich původu a využití.

Paní Řehořová si pro nás připravila hudební dílnu, ve které jsme si zkusili sami ozvučit části filmového dokumentu o zvířatech, dabovat, co by si mohla jednotlivá zvířátka myslet, na hudební nástroje doprovodit různé scény, či předvést jejich vzájemné “rozhovory”. A nakonec jsme si i zatančili.
A v tanečním duchu se nesla také dílna paní Sejnové, která si připravila hru na tělo, práci s rytmy, a nakonec jsme dostali prostor na přípravu tance se židlemi. Všechny choreografie byly úplně jako ze StarDance.

Druhý den ráno jsme se setkali už v sedm hodin ráno a vyjeli do Kutné Hory. Den byl rozdělen na dvě části. V té první jsme navštívili Sedlec; Chrám sv. Jakuba a kostnici. I když paní, která nás provázela, nás většinu času spíše přesvědčovala, abychom si koupili suvenýr v podobě lebky (malou, střední, velkou, měděnou či bronzovou:)) a snažila se nás konvertovat ke křesťanství, měl Sedlec svá krásná zákoutí. Po vytouženém obědě jsme si prohlédli nově zrekonstruovaný Dačického dům a Chrám sv. Barbory. To bylo krásy.

Poslední den jsme vyrazili do matky měst. Z autobusu jsme spěchali na Anenské náměstí, na trénink baletu Národního divadla. Dokonce jsme si mohli vybrat, jestli zhlédneme baleťáky, nebo baletky. Ve zkratce řečeno, koukali jsme na ně jak na svatý obrázky:) Tady moc děkujeme paní Řehořové, že nás na trénink dostala, jelikož to byl zřejmě pro většinu z nás neopakovatelný zážitek.

Ale nebyl čas ztrácet čas sněním o baleťácích a už jsme spěchali na prohlídku Národního divadla. To jsme opravdu prolezli skrz naskrz a vyslechli si podrobný výklad. Poté jsme se zase vraceli na Anenské náměstí, kde nás čekal workshop k představení Spící krasavice, na které jsme měli večer vyrazit. Nejen, že byl workshop opravdu hezky zkonstruovaný a věnovala se nám nejen PR baletu Národního divadla, ale i dva tanečníci, kteří sami dokonce večer vystupovali v hlavních rolích. Hlavně jsme díky tomu pochopili spousty souvislostí, díky nimž jsme mnohem lépe porozuměli samotnému představení a užili si ho o to víc (všichni jsme při představení pozorně sledovali, kdy bude jedna z víl prstíčkama znázorňovat elektrické výboje).

No a jak už jsem napověděla, třešnička na našem estetickém dortu byl balet Spící krasavice v Národní opeře. Příznivci divadel byli nadšení a věřím, že i pro ty, kteří se kultuře obloukem vyhýbají, se zde našlo něco hezkého, co si odnesli.
Moc děkujeme paním učitelkám a umění nazdar!

Eva Hujerová V6.A