Jako v letech minulých, tak i letos byl pro studenty sexty a druhého ročníku našeho gymnázia na týden mezi 6. a 10. únorem připraven lyžařský kurz do Jizerských hor, který byl letos zpestřen návštěvou sklárny v Harrachově.

Letošní zima nás oproti té minulé obdařila nadílkou sněhu, a proto by byl hřích nevyjet se vyvětrat ze školních lavic na běžky, lyže či snowboard. I přesto některým našim spolužákům chyběla ta správná motivace, proto nás přišel osobně navštívit pan zástupce ředitele Roman Papoušek. Po jeho motivačních proslovech byla většina obou tříd pevně rozhodnutá, že tuto sportovní kratochvíli roku v žádném případě nevynechá.

Vše začalo jednoho pošmourného rána, když jsme přijeli školou najatým autobusem do harrachovské sklárny Novosad a syn, která se měla stát zpestřením našeho, zatím nezapočnutého, lyžařského kurzu. Hned u příjezdu nás pan profesor Jandera nachytal tvrzením, že ve sklárnách bývá velice teplo, proto si klidně můžeme odložit bundy v autobuse. Toto však později rázně a s úšklebkem vyvrátil náš průvodce sklárnou, sám oblečen v tlusté péřové bundě. Samotná exkurze, skrz sklárnu a brusírnu a následné nahlédnutí do místního muzea skoků na lyžích, byla velice poutavá. Poté jsme se přesunuli do polských Jakuszyc, rozdělili jsme se na družstva dle výkonností, usoudili, že při současném stavu sněhu nemá velkého smyslu mazat a odbruslili na běžkách na menší výlety. Jen malým šrámem na celém krásném dni byla skupina profesora Podoubského, která se ztratila hluboko v polských lesích. Ale vše se vyřešilo a kolem třetí hodiny jsme už všichni byli doma.

V úterý naše dvě třídy ohrozily stabilitu jablonecké hromadné dopravy do Bedřichova tím, že autobus naplnily svými mnoha těly, lyžáky, hůlkami a sjezdovými lyžemi. Řidič proto dokonce přestal zastavovat nic netušícím nešťastníkům čekajícím na zastávkách. V Bedřichově jsme obsadili lyžařský areál Malinovka, kde jsme až do odpoledne lyžovali. Je sice pravdou, že panu profesorovi Blahoutovi unikla jeho skupina, skládající se ze samých lyžařů-začátečníků, do restaurace, ale nakonec byli všichni nalezeni a náležitě potrestáni.

Středeční den si nechal obuté lyžáky, ale tentokrát vyrazil na Tanvaldský Špičák, který sjezdil ze všech stran. Ti méně zkušení sjížděli mírnější kopec s kratším vlekem, ti více se s pomocí svých spolužáků trénovaných v umění sjezdovém, snažili dosáhnout jejich dokonalosti. Lyžovali jsme s takovým zápalem, že jsme si dokonce ani nestačili všimnout, jak rychle čas uběhl a málem některým z nás ujel vlak zpět do Jablonce.

Na čtvrtek byl naplánován celodenní výlet na běžkách z Bedřichova. Opět bylo rozhodnuto, že užijeme městské hromadné dopravy, ale tentokrát se na nás připravili a hned jak zjistili, že se v lince 101 do Bedřichova shromažďuje podezřelé množství lidí v s běžkami, okamžitě nechali vypravit další autobus. Na bedřichovském stadionu pak ti největší hrdinové, z družstva nejméně dobrých běžkařů, odvážně (ač nedobrovolně) doplnili nepočetný kádr prostřední skupiny a mohlo se vyrazit.

Horší dvě ze tří běžkařských skupin, z kterých ta méně zkušená jela na Hřebínek a zpátky a ta zkušenější pak přes Krásnou Máří na Knajpu a do Kristiánova, dojela zpět na stadion po druhé hodině. Velcí běžkaři v týmu pana Jandery, byli v tu dobu ještě v zápřahu a snad se stačili do konce dne dostat domů.

Nemohlo by být lepší tečky za tím naším lyžařským kurzem nežli pátečních týmových závodů za maxovským kostelem. Závodilo se na obou, jedné i žádných běžkách a závodilo se jako o život. Myslím, že není důležité, kdo tehdy vyhrál, ale spíše to, že všichni lyžařský kurz nejen přežili ve zdraví, ale také si ho náramně užili. A proto bych chtěl za všechny poděkovat pánům profesorům Janderovi, Podoubskému, Blahoutovi a panu praktikantovi Vocelovi, že to s námi ve zdraví vydrželi až do konce.