Deník Jany Kulhánkové o pobytu v Anglii.

Cesta

Odjíždíme ve 13.00 ve složení 38 studentů (převážně ze 3.A, dále 4.A, 4.B, V5.A a 2 sportovci), nad kterými držíme pedagogický dozor s Jiřinou Řehořovou a pomáhá nám Hanka Šnajdrová. V Praze se k nám připojuje ještě průvodkyně cestovní kanceláře Školní zájezdy, slečna Štěpánka Majetná, která nahradila nemocnou průvodkyni Zabloudilovou (zaplaťpánbůh…). O dobrou náladu se hned od začátku starali i dva řidiči František I. – demokratický – a František II. – přisluhovací. Cesta přes Německo, Belgii a Francii nám ubíhala celkem příjemně – mimo jiné i s filmem Deník Bridget Jonesové 2. Nad ránem jsme se nalodili ve francouzském přístavu Calais na trajekt do Doveru, který nás po necelých dvou hodinách plavby přivítal svými typickými zářivě bílými útesy.

Dover

V Doveru museli naši řidiči dodržet povinnou 8 hodinovou přestávku, takže jsme se celý den pohybovali v tomto přístavu a především na jeho slavném hradě. Hned u autobusu jsem studentům zadala úkoly a upozornila na testík o ceny z Oxford University Press. Nejprve jsme se prošli po promenádě a zastavili se u slavných letců, kteří jako první přeletěli kanál La Manche (nejslavnější Louis Bleriot). Před otevřením hradu jsme se ještě prošli v jednom rozsáhlém anglickém parku, kde většina z nás posnídala vynikající ostružiny. Vstup na hrad byl pro školní skupinu po předchozí rezervaci zdarma, ale bohužel nás nepustili do podzemních chodeb, kde byla během druhé světové války nemocnice a velitelství (prohlídka by stála přes 10 liber). Zastavili jsme se u sochy admirála, který se jmenoval Sir Bertram Ramsay a který se zasloužil se o záchranu 338 000 britských vojáků při operaci ve francouzském Dunkerque v roce 1940. Podílel se též na řízení operace Overlord v roce 1944. Obě slavné operace tento admirál řídil právě z podzemních chodeb hradu v Doveru. U jeho sochy studenti dostali první úkol, tedy nastudovat z informačních tabulí něco o admirálovi a vysvětlit význam šipek na mapě, která byla vytesána do kamene na zemi pod sochou. Jeden ze studentů si za své znalosti zasloužil sponzorskou propisovačku :-)

V areálu jsme si také prohlédli kostel St.Mary-in-the-Castle, vedle nějž stojí pozůstatek římské věže kdysi sloužící jako jeden ze dvou majáků.

Asi nejpůsobivější na celé prohlídce hradu byla audiovizuální show, při které dostal každý účastník na uši speciální sluchátka, v nichž se ozývalo vyprávění o králi Johnovi a chrabrém a oddaném rytíři Hubertovi. Ti bojovali s francouzskými útočníky a třikrát ubránili hrad při jejich nájezdu. Atrakce byla doprovázena promítáním a autentickými zvuky dokreslujícími dobovou atmosféru.V první místnosti dokonce stály dvě voskové figuríny krále Johna a jeho francouzského protivníka.

Po prohlídce hradu jsme společně sešli do centra města, kde následoval rozchod. My jsme s Jiřinou a Hankou zašly do kavárny, kde mě maličko vyděsil číšník svým naprosto nesrozumitelným přízvukem, který jsem ale už do konce zájezdu u jiného Angličana díkybohu neslyšela. Většina studentů se nakonec sešla na pláži u promenády, kde si někteří nasbírali překrásné oblázky – i u mě doma se budou báječně vyjímat v květináči :-)

Gosport

Prvnímu dni v Anglii už chyběl pouze poslední bod programu – ubytovaní v rodinách. Po zhruba tříhodinové cestě jsme dorazili do města Gosport, kde si naše skupinky dvou až tří studentů rozebrali většinou usměvaví a sympatičtí Angličané a Angličanky. Já, Hanka a Jiřina jsme měli neuvěřitelné štěstí – přijel pro nás George, který nás odvezl do typicky anglického útulného domečku. Tam na nás čekala jeho manželka Jean. Každá z nás byla ubytována ve vlastním, poměrně luxusním pokoji s umyvadlem, zrcadlem a velkou postelí. Nejvíce nás asi překvapily úžasně měkké koberce v celém domě, kvůli kterým jsme se samozřejmě zouvaly. Po krátkém seznámení s domem jsme se těšily na večeři, kterou, jak se ukázalo, vařil pán domu, George. Jako předkrm jsme dostali mango naplněné menšími krevetami a pokryté cottage sýrem. Hlavní jídlo bylo jehněčí s bramborami a zeleninou (vařená cibule, nepálivé papričky) a brokolicí. Nakonec nás ještě George překvapil dezertem z vlastní zahrádky – teplé maliny, ostružiny a jablka s vločkami, zalité jogurtem nebo smetanou dle vlastní chuti. Na závěr jsme si ještě všichni v obývacím pokoji vypili kávu bez kofeinu a popovídali o všem možném. Dokonce jsem paní domu ukázala cviky na rehabilitačním míči. Přesto, že jsem mluvila ponejvíce já, Jiřka s Hankou mi zdatně sekundovaly a snažily se využít všeho, co se v kurzech angličtiny naučily. Kolem půl desáté jsme se strašně utahané odebraly do svých pokojů a sladce usnuly…

Na sraz v 8 hodin jsme přijely jako poslední, protože nám naše hostitelka zapomněla přichystat svačinu. Jean nás také vezla na parkoviště a my se několikrát vyděsily při nájezdu na kruhový objezd – řízení vpravo je pro nás poněkud nezvyklé :. Cestou jsme míjely dvě školy a spoustu jejich žáků v typických uniformách. Přes cestu je pouštěla hlídka se zvláštní cedulí v ruce, který se nazývá “ School Crossing Patrol“ nebo také neoficiálně “ a lollipop man“ podle cedule ve tvaru lízátka. Většina našich studentů se u autobusu usmívala, což potvrdilo naší večerní domněnku, že se o nás místní rodiny dobře starají. Jen někteří si stěžovali, že se s nimi hostitelé příliš nebaví a některým moc nechutnala večeře. Většina však byla spokojená a plná dojmů z prvního kontaktu s odlišným stylem života.

Portsmouth

Jelikož náplní tohoto zájezdu je sledovat pomyslné stopy, které v Anglii zanechal admirál Nelson, nemohli jsme vynechat přístavní město Portsmouth. Nejprve jsme se prošli po promenádě, jejíž trasa byla vyznačena vzorovaným kamenným pruhem na chodníku podél pobřeží v délce 6 km. My jsme prošli jen tu nejzajímavější část, která mimo jiné vedla kolem pozůstatků městských hradeb, gotického kostelíku beze střechy sloužícího jako hřbitov a také kolem sochy admirála Nelsona, kde jsme se poprvé hromadně vyfotili. Navštívili jsme i místní katedrálu a pak už následovala návštěva námořního muzea se spoustou zajímavých atrakcí a exponátů. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a absolvovali prohlídku muzea vraku lodi Mary Rose krále Jindřicha VIII., která byla postavena roku 1511 a ztroskotala ve zdejších vodách v roce 1545. Muzeum bylo vybaveno i nápaditými expozicemi, kde si každý návštěvník mohl sednout do kajuty lodního lékaře, vystřelit z luku, natočit model lodních plachet do správné polohy, přičichnout k vůni dřeva, dehtu či skořice, potěžkat si některé zbraně používané v 16. století nebo si pustit komentář k některým vitrínám.

Se sluchátky na uších, tedy opět s anglickým výkladem, jsme se podívali i do hangáru, kde bude až do roku 2009 probíhat konzervace pozůstatků vraku (především dřevěných trámů), které byly vyzdviženy z mořského dna (výzkumy vraku probíhají již od roku 1965). V roce 2011 bude areál námořního muzea rozšířen o nový pavilon, kde budou moci návštěvníci přihlížet další rekonstrukci vraku Mary Rose. V ceně vstupenky byla i hodinová okružní plavba přístavem.

Pro mnohé z nás byla asi nejzajímavější prohlídka lodi Victory, která bojovala pod velením admirála Nelsona ve slavné bitvě u Trafalgaru roku 1805. Na rozdíl od admirála tato loď bitvu přežila a dnes je téměř ve všech svých částech přístupná veřejnosti. Muzeum je dokonce připraveno i na české skupiny – byla nám přiřazena průvodkyně, která nás sice po lodi provedla i s vlastními doplňujícími poznámkami v angličtině, ale hlavní výklad jsem své skupině četla já ze zapůjčených materiálů v češtině. Mně připadal nejzajímavější bič, tzv. devítiocasá kočka, který sloužil jako nástroj spravedlnosti při různých prohřešcích námořníků. Pozornosti neunikly ani lékařské nástroje – např. škrtidla a pily na amputace končetin. Brrr 9! Studenti se také ptali, zde je Victory schopna plavby, na což průvodkyně odpověděla kladně – prý by bylo zapotřebí 6 měsíců a několika milionů liber. Teprve po příjezdu do rodin mi George, coby inženýr ve službách námořnictva, vysvětlil, že tato teorie je úplný nesmysl, neboť hlavní stěžeň Victory je ocelový a navíc zabetonován do podkladu, na němž loď stojí. To však nebrání britské vládě v prohlášeních, že v krizové situaci povolá Victory jako nemocniční loď. Inu, není vždy vše tak, jak to vypadá :-)

Bohužel jsem se svojí skupinou nestihla z časových důvodů ani prohlídku bojové lodě Warrior ani síň Action Stations, kde organizátoři vyžadovali rezervaci. Alespoň se máme na co těšit při naší příští návštěvě :-)

Gosport

Ve městě měli studenti hodinový rozchod na drobné nákupy a pak nás opět čekala cesta do rodin v Gosportu. Na parkoviště jsme přijeli o chvilku dříve, což jsem využila k prvnímu otestování studentů.

Cestou z parkoviště do naší rodiny nás Jean provezla kolem jedné z pláží, odkud prý vyplouvaly lodě 6.6.1944 při slavné operaci Overlord.

Večer se museli naši hostitelé zúčastnit nějaké důležité společenské události a bylo jim velmi líto, že nám nemohou dělat společnost, tak nám alespoň zajistili náhradní program – nachystanou večeři nám podávala rodinná přítelkyně Maureen, o níž se Jean vyjádřila, že je to „real spinster“, tedy stará panna. Prý se tento výraz v angličtině již příliš nepoužívá, ale pro ni se hodí. Rozhodně tuto charakteristiku nemyslela nijak hanlivě, spíše nás chtěla upozornit na její velmi způsobné chování. Maureen byla skutečně velmi zdvořilá dáma kolem 55 let věku, která s námi velice živě konverzovala. Nejprve se nám zdálo, že je trošku nervózní, tak jsme jí daly ochutnat šťopičku pravé domácí moravské slivovice, která jí velmi zachutnala, i když se zdráhala vypít větší množství (bála se, že by brzy spadla pod stůl :). Večeře byla opět vynikající – jako předkrm byly opět krevety, dnes ale větší, podávané s majonézou či dresinkem na listech zeleného salátu. Jako hlavní chod bylo maličko vysušené kuřecí maso, které zachránila rajčatová omáčka, brambory, baby-mrkev, kukuřice a zelené fazolky. Nemohl chybět ani zákusek – tentokrát malinovo-ostružinový krém z kysané smetany. Zkrátka jsme šly do postele opět přejedené…

Isle of Wight

Ráno jsme s Jiřinou a Hankou vyfasovaly sváču v podobě sandwichů s rybí pomazánkou, sýrem a salátem a spoustou sladkých drobností včetně jogurtu, a to vše jsme měly zabalené do červených taštiček, které nosí Jean do školy se svojí svačinou od George. Ten totiž dělá úplně vše kolem domácnosti od zahrady (mimochodem velmi krásné) až po veškeré vaření.

Dnes jsme sice nepřijely poslední, ale potvůrky studenti už přemlouvali řidiče, aby jeli bez nás! : Vtípky pokračovaly, když se průvodkyně Štěpánka snažila vysvětlit rozdíl mezi marmeládou a džemem a vhodně zkombinovala slůvka řidší a hustší, což u mnohých studentů vyvolalo zcela jiné asociace – autobus se natřásal dobrých 5 minut, než se všichni dosmáli :-)

Výlet začal cestou do Portsmouth na trajekt, který nás dovezl na ostrov Isle of Wight. Museli jsme počkat na otevření Osborne House, tak jsme se na hodinku zastavili na pláži, kde nás čekala spousta mušliček. Někteří se zabavili taháním plyšáků z automatu – bóže, jako kdyby ty anglický automaty byly úplně jiný než ty naše… Grrr…9 Jinak to ale byl moc příjemně strávený čas s masáží chodidel v písku a výhledem na moře :-)

Osborne House

Osborne House je poměrně rozlehlý areál, kde měla své královské sídlo královna Victorie. Navštěvovala jej s manželem a 9 dětmi zhruba 4x ročně. Dům i zahrady byly pro nás jako školní skupinu po předchozí rezervaci zdarma. Prohlídka domu trvala zhruba hodinu – měli jsme přístup od kuchyně po osobní ložnici královny Victorie, která v ní v roce 1901 i zemřela (vládla 64 let – od roku 1837, v dobách největší slávy britského impéria vládla jedné pětině osídlené části světa). Zajímavá byla expozice v novém křídle budovy, kde se soustřeďovaly portréty a umělecké předměty především z Indie a jiných, pro nás exotických částí impéria.

Po prohlídce zahrad se ještě někteří stihli podívat na Swiss cottage, což byl domeček sloužící královským dětem na hraní a k pěstování ovoce, zeleniny a květin – i královské děti se učily pěstitelským pracím.

Následovala opět asi hodinová cesta trajektem zpět na pevninu, tentokrát ale do města Southampton, které se proslavilo jako místo vyplutí Titaniku. Jeho ztroskotání bylo obrovskou katastrofou pro město, neboť většina jeho posádky pocházela právě odtud (na 500 rodin prý po katastrofě postrádalo alespoň jednoho ze svých členů). Další slavnou lodí vypluvší ze Southamptnu byla Mayflower, která v roce 1620 převezla na své palubě přes 100 puritánů do Ameriky, aby tam založili první stálé sídlo evropských osadníků v Novém světě.

Kromě malého muzea a několika památníků však toto město svou slavnou historii nepropaguje, proto jsme se všichni oddali nákupním radovánkám v blízkém nákupním centru. Mě osobně v klasickém obchodu Mark & Spencer zaujaly potraviny jako zelené čipsy (z kaktusu a avokáda) , pravý anglický vánoční pudding, roztodivné omáčky nebo borůvkový ocet. Dokonce mě zastavila mladá Indka, která se mi snažila vnutit za „fantastickou“ cenu sadu na manikúru – málem se jí to povedlo díky obvyklým prezentačním trikům, ale poté, co jsem si spočítala, co mě lesk jak blesk na nehtech bude stát i po slevě, přesvědčila jsem sebe i ji, že mi běžné ošetření mých nehtů postačí. Ostatně nehet, na kterém mi svou úžasnou metodu ukazovala, se mi stále ještě leskne jak diamant, takže mě i po týdnu maličko mrzí, že jsem si sadu za 19,99? nekoupila (sleva ze 49,99? ! :). Pak už jsme opět zamířili do Gosportu k našim rodinám. Před jejich příjezdem jsme ještě stihli dokoupit suvenýry v místním marketu.

Naše poslední večeře u George a Jean probíhala opět úžasně – nejprve se o nás staral jen George, protože jeho žena měla nějakou práci s rodiči v kostele. Jako předkrm byl teplý grapefruit s rozpuštěným cukrem. Hlavním chodem byly tyčinky z makrely zabalené do slaniny a zapečené. K tomu byly brambory a vynikající salát z bílého zelí, kukuřice, rozinek a bílé zálivky. Jako zákusek byly opět maliny a ostružiny, které jsme měli předevčírem. Následovala opět ochutnávka slivovice a na oplátku jsme ochutnaly i velmi dobrou Brandy z pravé námořnické lahve. Výborně jsme se bavili asi až do půlnoci, kdy se nám už opravdu klížily zraky.

Ráno jsme se s rodinou vyfotili u snídaně. Skoro mi ukápla slza, když jsme se pak loučili u autobusu. Ještě jsme se i nasmáli při veselé scénce s červenou taštičkou na svačinu – včera jsem ji zapomněla v autobuse a George mě celou cestu z domečku na parkoviště strašil, že nedostanu svačinu, dokud ji nevrátím. Velmi mě potěšilo, když pochválil moji angličtinu a ocenil, že jsem byla příjemnou společnicí. Jean byla také velmi milá, přála nám šťastnou cestu a slíbila, že někdy oba přijedou – uvidíme :.

London

I přes hustý provoz se nám kolem 11. hodiny podařilo vystoupit v Londýně u první atrakce London Eye. Přestože nás Štěpánka upozornila, že projdeme přes bezpečnostní kontrolu s detektorem na kov, jeden náš „truhlík“ měl u sebe kapesní nůž a přišel o něj – nejen ve škole se vyplatí dávat pozor, že? Byli jsme rozděleni do skupin a vyrazili na 135 m vysoké ruské kolo. Musím přiznat, že mě zhruba ve dvou třetinách přepadla slušná závrať, začalo mě píchat na hrudníku a motala se mi hlava, ale aktivně jsem začala vyprávět okolo stojícím studentům o památkách, které jsme měli jako na dlani, a závrať naštěstí pominula. Těsně u konce nás upozornili na možnost vyfotit se, což naše buňka využila – fotky ale byly opravdu drahé, tak jsme ukořistili jen jednu verzi. Po přestávce na výstavních mramorových záchodcích jsme vyrazili za dalšími památkami Londýna. Prošli jsme přes most kolem budov Parlamentu a Big Bena až k Westminsterskému Opatství, kde si někteří z nás zaplatili vstup do katedrály – byla opravdu nádherná. Nejvíc mě nadchl trůn pocházející z dob Edwarda I., který založil první britský parlament. Součástí trůnu býval i posvátný kámen ze Skotska, který kdysi symbolizoval nadvládu Angličanů nad Skoty. Ten byl však v roce 1996 oficiálně opět vrácen do země svého původu. Kromě hrobek nejslavnějších britských panovníků bylo zajímavé stát na hrobech největších literátů Británie jako např. G. Chaucera, W. Shakespeara (jeho ostatky však leží ve Stratfordu), Ch. Dickense, sester Bronteových, Jasne Austenové a mnohých dalších. Škoda, že bylo na prohlídku tak málo času – dvě slečny se nám dokonce na 20 min ztratily. Poučení pro příště – na prohlídku Westminster Abbey je potřeba minimálně hodina!

Dále jsem pokračovali kolem Downing Street (dveře u čísla 10 nejsou vidět – je tam brána kvůli bezpečnosti), okrajem James´ s Park k Buckinghamskému Paláci, tedy oficiálnímu sídlu současné královny, před nímž se tyčí majestátná socha královny Victorie. Vraceli jsme se kolem James´s Palace, kde bydlí budoucí král, Princ Charles, k oblouku admirality a dále na Trafalgar Square s památníkem připomínající admirála Nelsona a bitvu u Trafalgaru. Sloup měří něco přes 60 metrů a je na chlup stejně vysoký jako hlavní stěžeň Nelsonovy lodi Victory, kterou jsme skrz naskrz prošmejdili v Portsmouth. Z Trafalgar Square jsme společně ještě pokračovali k British Museum, kde následoval zhruba dvouapůl- hodinový rozchod. Já jsem jej strávila z části v tomto muzeu při prohlídce Egyptské expozice (mumie lidí i zvířat, zdobené sarkofágy, nádherné amfóry a obrovské sochy,…). Samotná budova muzea je dosti impozantní (a ta úžasná knihovna v hlavní kupoli! Ach…:). Vstup do muzea je zdarma jako kompenzace návštěvníkům za nakradené exponáty z celého světa. Po krátké prohlídce muzea (nejlepší by bylo strávit tam celý den) jsem vyrazila do víru velkoměsta. Hned v prvních uličkách jsem neodolala nabídkám obchodů se suvenýry a nakoupila asi 15 pohledů (á 10p – 35p) a nějaké anglické čaje. Pokračovala jsem přes nákupní centrum Covent Garden, které se svojí atmosférou a pouličními umělci liší od jiných obchodních center, až jsem zhruba po 30 minutách došla zpět na Trafalgar Square, kde jsem nahlédla do opravovaného kostelíka St.Martin-in-the-Fields. Ještě jsem honem spěchala do Národní galerie. Protože jsem věděla, že rozhodně nestihnu projít všechna slavná umělecká díla, vybrala jsem si mé oblíbené moderní umění v bočním křídle galerie (opět zdarma). Téměř mě oslnily slavné slunečnice Vincenta van Gogha. Měly úplně jiné kouzlo, jas a atmosféru, než jak je znám z obrázků. Také jeho židle byla kouzelná. Picasso byl zastoupen obrazem Dítě s holubicí, které jsem musela chvilku hledat. Velkou radost mi udělala i místnost Moneta a jeho slavný Japonský rybník a také výjevy z Londýna. Ze slavných autorů, (tedy z těch, které znám i já) byl zastoupen ještě Manet a Degas. National Gallery mě opravdu nadchla – příště musím vidět Rembrandta, Rubense a další mistry starších období.

Autobus nás nabral přímo na Trafalgaru a my vyrazili vstříc zážitkům v nových rodinách v jedné okrajové části Londýna nazvané Wallington. Zážitky pro mnohé z nás nebyly zdaleka tak báječné jako v rodinách v Gosportu, i když někteří si dokonce i polepšili. My s Jiřkou a Hankou bydlely u vskutku u prapodivné rodiny. Paní bylo kolem 45 let a byla fakt strhaná, o čemž svědčily i její notně velké černé kruhy pod očima. Když jsem viděla jejího manžela s vizáží kriminálníka a jejich 21-letá nepříjemná dvojčata, kterým dělalo problém i pozdravit, vůbec se jí nedivím. Bydlely jsme společně se dvěma dalšími německými řidiči. Alespoň, že jsme měli zvláštní pokoj. V tom našem se nedalo ani hnout, zezdola hrála televize a cigaretový kouř byl všudypřítomný. V celém domě nebyl na stěnách jediný obrázek ani květina, koupelna byla oprýskaná, zašlá a záchod zašpiněný. No prostě -hrůza a běs! Sešli jsme dolů na večeři, kde nám společnost dělal jen mladý německý řidič, který byl nakonec to nejlepší na celém večeru, protože byl aspoň sympatický (i když růžolící vepřík). Zato večeře byla úděsná – naše mlsné jazýčky navyklé na předkrmy s krevetami musely okusit typický koláč, do nějž bylo zapečené maso nebo houby. Byl podáván s divnou bramborovou kaší a ještě divnější „rozblemcanou“ brokolicí. Byl dokonce i zákusek, i když možná by bylo lepší, kdybychom ho vynechali – příšerně přeslazený piškot namočený v džemu byl zalitý omáčkou, kterou známe z buchtiček se šodó. Po nedojedené večeři jsme spěchaly do postele, abychom načerpaly síly na druhou část Londýna.

Ráno jsme se zabalily rychlostí blesku a po rychlé snídani vypálily z domu. Při odchodu nás poprvé pořádně nahlas pozdravila ona dvojčata – asi byly obě dívky rády, že už odcházíme – prý mají různé děti v domě ubytované každý den, což je maličko omlouvá – asi bych taky nebyla nadšená, kdybych sdílela koupelnu pokaždé s jiným cizím člověkem, a to po celý rok. Opravdu rády jsme viděly naše studenty opět u autobusu.

Asi za hodinu jsme se dostali z Wallingtonu do Greenwiche. První naše cesta vedla samozřejmě do královské observatoře, kde jsme se vyfotili nejen hromadně, ale většina se nechala vyfotit také na nultém poledníku. Rozesmála mě poznámka některého ze studentů týkající se zemských polokoulí, která byla vtipná, ale nelze ji reprodukovat :. Z královské observatoře jsme se vydali kolem námořního muzea k lodi Cutty Sark (poslední zachovalý čajový clipper), kde jsme měli objednanou prohlídku. Její vnitřní vybavení bylo sice o něco chudší než vybavení ostatních lodí, které jsme navštívili, ale opět měla své vlastní osobité kouzlo. V místech, kde se obvykle převážel náklad čaje, byly vystaveny originály postav, které zdobily přídě lodí a často jim daly i jméno. Mezi nimi byly i slavné postavy jako např. Florence Nightingale, Abraham Lincoln či Hiawatha. Jiné hlavy či celé figury byly vyzdviženy z moře často jako jediný pozůstatek nějaké známé či neznámé lodi. Jméno Cutty Sark dostala tato loď podle legendy, kterou popsal Robert Burns v jedné ze svých básní, v níž se čarodějka jménem Nannie snaží dostihnout Tama O´Shantona jedoucího na koni. Legenda praví, že čarodějky nemohou překročit tekoucí vodu, proto se siru Shantonovi podařilo zachránit si život, když přejel přes most. Nannie ukořistila pouze oháňku jeho koně. V krátké haleně (cutty(=short) sark(=shirt)) a s oháňkou v ruce pak její figurína zdobila příď lodi.

Po prohlídce lodi jsme našli malý obchůdek Mark & Spencer s výbornými sendviči, neboť poslední rodiny měly zaplacenou pouze polopenzi, takže bylo třeba doplnit zásoby. Pak jsme se vydali zpět do námořního muzea. V něm jsme se demokraticky rozhodli pro pouhou půlhodinu, abychom stihli ještě další Londýnské atrakce. Muzeum mělo opět úžasné expozice jako např. skříně s rozličnými námořními uniformami, které po otevření často promluvily hlasem svého majitele. Některé části byly tematicky zaměřené – např. polární badatelé, vesmírná expozice, pasažéři na velkých lodí. Vystavena je zde i uniforma ( včetně ponožek), ve které skonal admirál Nelson – na levém rameni je vidět díra po kulce, která jej smrtelně zranila. Hned u ní je i slavný obraz zobrazující poslední okamžiky admirálova života. Obraz prý však není zcela autentický, neboť je na něm vyobrazeno několik lidí, kteří v tu dobu na lodi s Nelsonem nemohli být. Hned u vchodu do muzea byla i stíhačka námořního letectva a uvnitř signalizující maják. Fascinuje mě, že zdejší muzea jsou jakousi živou knihovnou pro žáky a studenty všech věkových kategorií – školní skupiny mají vstup zdarma a už v British Museum jsem si všimla, že uniformovaní studenti chodili po expozicích a dělali si poznámky na zadané téma. I National Maritime Muzeum je jakousi prodlouženou rukou školy.

Odtud jsme šli rovnou na trajekt, jehož zastávka je hned u Cutty Sark a podchodu pod Temží. Jeli jsme zhruba půl hodiny a vystoupili jsme přímo u pevnosti Tower. Po prohlídce baťohů nás pustili dovnitř, kde se všichni pohybovali podle vlastního tempa a zájmu. Samozřejmě největší zážitek bylo vidět zblízka korunovační klenoty, které byly ukryty za ocelovými trezorovými dveřmi. Není divu, když je v královském žezle vsazen největší diamant světa (530 karátů, neopracovaný měl přes 3000 karátů)! a v koruně královny matky se krásně vyjímá slavný Koh-i-noor. Také slavná malá diamantová korunka královny Victorie byla úžasná. A mnoho dalších… V předsálí dokonce pouštěli zkrácený záznam z korunovace královny Elizabeth II. Kolem klenotů se jezdilo na pásech, aby se návštěvníci nekupili u jediné vitríny, ale každý mohl jet i vícekrát.

V areálu Toweru lítali havrani, kteří stráží nejen Tower, ale celou Británii – pokud by jejich počet klesl pod 6, království se rozpadne. Beefeateři (neboli Yeomen Wardens) se zase starají nejen o havrany, ale také o turisty – někteří z nich je dokonce i provázejí.

Uvnitř hlavní části Toweru, v tzv. White Tower je několikapatrová výstava zbraní a také expozice zobrazující stavbu a přeměnu Toweru od počátku jeho výstavby v roce 1068 (Tower dal postavit normanský král William the Conqueror (Vilém Dobyvatel) poté, co porazil Harolda v bitvě u Hastings roku 1066).

Po prohlídce Toweru jsme ještě přešli přes mnohem mladší dominantu Londýna, Tower Bridge, jehož stavba byla dokončena roku 1896. Jako jediný most v Londýně se může kvůli projíždějícím lodím otevírat, což se děje zhruba 500krát ročně. Po druhé straně Temže jsme došli k HMS (Her Majesty´s Ship) Belfast, která se mimo jiné účastnila vylodění v Normandii 6.6.1944. Její vnitřek je takové malé bludiště s poutavě upravenými kajutami – mnohokrát nás vylekala nějaká vosková figurína námořníka, doktora, lodního zubaře nebo jiného člena posádky zachycující běžný život na lodi. V řídící kajutě na kapitánském můstku je dokonce vystavena kopie deníku zaznamenávajícího jednotlivé útoky lodi (i na loď) při D-Day. Trasa prohlídky vedla od děl na palubě až po kotelnu většinou po uzoučkých a příkrých schodech – byl to skutečně zážitek. To byla naše poslední atrakce v Londýně. Kolem radnice jsme se vrátili zpět přes Tower Bridge k Toweru, kde je hned u záchodků vchod do podzemního parkoviště. Tam nás po 10 minutách čekání nabrali naši veselí řidiči a my se mohli vydat na cestu domů. Jakmile jsme nasedli do autobusu, začalo pršet – lepší počasí jsme si snad už ani nemohli přát … !

Cesta domů

Cesta domů probíhala celkem příjemně. Já jsem prospala celou cestu na trajektu, takže jsem ani nezaregistrovala, že jsem se stala kořistí mnohých fotoaparátů. Na pevnině jsme si pak dopoledne pustili jakousi americkou komedii (celkem psina) a Hříšný tanec 2 (na můj vkus to byla pěkná slátanina kombinující romantiku s rádoby politickým podtextem…). Došlo i na druhou část mého vědomostního testu a jeho vyhodnocení i s předáním cen. Cestovní kancelář Školní zájezdy měla také připravený testík (o poznání jednodušší) o malou sladkou odměnu. Na závěr jsme všichni ještě vyplnili závěrečný dotazník sloužící potřebám cestovní kanceláře. V Praze nás opět opustila Štěpánka a pak už kilometry ubíhaly skutečně rychle – před školou jsme byli kolem 17 hodiny.

Závěrečné hodnocení

Z mého pohledu učitelky i účastnice zájezdu, která už procestovala opravdu hodně zemí v rámci nejrůznějších aktivit, se tento zájezd opravdu povedl. Viděli jsme to nejlepší z jižní Anglie včetně největších Londýnských památek, počasí bylo až neuvěřitelně příznivé, nikdo ze studentů se vážně nezranil, neonemocněl ani se neztratil. Celková atmosféra zájezdu se mi zdála také velmi dobrá, místy až vééélmi veselá :.

Někteří studenti kritizovali naši průvodkyni za její nespisovnou mluvu a špatné skloňování, což byla jistě pravda. Nicméně delší ústní projev vyžaduje určité zkušenosti a je třeba jej neustále cvičit – jen málokdo se narodí jako přirozený řečník. Věřím, že se Štěpánka časem zlepší. Na druhou stranu je třeba pochválit naše studenty, že si chyb všímali a vlastně pouze vyžadovali stejnou kvalitu projevu, na jakou jsou zvyklí a jaká se také od nich samých očekává. Naše průvodkyně možná připadala některým z nás trošku neinformovaná v Doveru, Portsmouthu a na ostrově Isle of Wight. V tomto případě je třeba si uvědomit, že Štěpánce byl náš zájezd přiřazen na poslední chvíli a v těchto místech to byla její premiéra. Vezmeme-li toto do úvahy, počínala si velmi dobře. Nelze přičítat vinu ani cestovní kanceláři, protože onemocnět může každý. Že je Štěpánka schopná průvodkyně prokázala především v Londýně, kde se orientovala výrazně lépe. Navíc byla po celou dobu velmi milá a ochotná, což také není vždy samozřejmostí.

S dalšími připomínkami několika málo jednotlivců o programovém rozvržení zájezdu, a podle některých zbytečných prostojích během jednotlivých atrakcí, nemohu souhlasit. Je třeba si uvědomit, že minimálně 3-5 minut trvá, než se všichni seřadí před autobusem, natož má-li si 42 lidí odskočit na záchod. V takové velké skupině se často najdou chvíle, kdy je potřeba počkat na ostatní – nemluvě o tom, že pokud se příliš skupina roztrhá, hrozí, že se někdo ztratí (proto jsem neustále popoháněla zadní řady a někteří pak získali dojem, že zase příliš spěcháme). Na některých místech jsme nemohli dát rozchod, protože strážci památek vyžadují dozor dospělých. To jsou všechno nevýhody skupinových zájezdů. Na druhé straně je tu také mnoho kladů – nespornou výhodou je určitě cena, která je nejen mnohem nižší než u individuálních vstupů, ale občas také pro školy zcela zadarmo (Dover, Osborne House, National Maritime Museum, Royal Observatory). Hlavní výhodou skupinového zájezdu mi však připadá organizace dopravy, ubytování a přísun informací, kterých si ne vždy všichni vážili (u mnohých to přičítám věku).

Zdálo se mi, že někteří studenti si všech těchto aspektů byli vědomi a zájezd si opravdu užívali. Já tedy rozhodně ano. I když jsem teď zmínila některé připomínky, myslím, že klady zájezdu jednoznačně převažovaly a že budeme na zájezd všichni rádi vzpomínat.

Poděkování

Ke zdaru zájezdu přispěly také sponzorské peníze od Preciosy, které sehnala prof. Řehořová – celkem 40.000 Kč. O další věcné ceny jsem požádala nakladatelství Oxford University Press (materiály v hodnotě cca 2.500 Kč). S cestovní kanceláří Školní zájezdy komunikovaly a rezervace do Doveru a Osborne House zařídily prof. Fišerová a Matoušová.

Podporu našeho zájezdu jsme našli také ve vedení naší školy a také u ostatních kolegů.

Myslím, že i když jsou to mé osobní poznámky, mohu si dovolit za všechny účastníky všem, kteří nám materiálně nebo jinak pomohli a přáli šťastnou cestu i návrat, poděkovat –

DĚKUJEME!

P.S.: Když už jsme u toho děkování, notnou měrou se o zdar celé akce – a to nejen po stránce jazykové – tlumočnické -, ale i organizační a dozorové zasloužila naše mladá a u nás nová kolegyňka Janička Kulhánková! Jí véééééééééééééliké díky! Pozn. J. Řehořová